Ačkoliv sídlí v Praze, byznys buduje v Dánsku a na Islandu. O ČR říká, že tu chybí ochota sdílet data a stát tuto snahu ani nepodporuje. Jaký je rozdíl mezi podnikáním v Česku a v severských zemích? Jak s tím souvisí firemní kultura? O tom všem a spoustě dalším je dnešní epizoda s Ondrou Šmakalem, CEO společnosti Orka Ventures.
Přečtěte si celý podcast jako rozhovor:
Ivana Karhanová: Dobrý den, vítejte ve studiu
Ondřej Šmakal: Dobrý den.
Ivana Karhanová: Myslíte, že v sobě máme stále zakořeněné Rakousko-uherské zvyky z monarchie se svým rigidním přístupem ke státní správě?
Ondřej Šmakal: Určitě. Nejenom Rakousko-Uhersko, ale i Německo, protože jsme dlouhou dobu byli součástí Německé říše a pak jsme byli součástí Rakouska-Uherska. My si ten papír a razítko pořád neseme s sebou. Co není na papíru, co není podepsané a s razítkem, tak jako kdyby nefungovalo.
Ivana Karhanová: Když srovnáte přístup právě Česka a třeba severských zemí, kde jsou podle Vás v podnikání, v přístupu k lidem ty největší rozdíly?
Ondřej Šmakal: Ty největší rozdíly jsou asi v jednoduchosti. My si všechno komplikujeme. I když se podívám třeba na regulace Evropské unie, tak když už si je nepřepíšeme úplně celé, tak si je ještě zkomplikujeme. Zatímco v severní Evropě se tomu snaží dát nějakou jednoduchost, jednoduchý nápad nebo to zjednodušit pro lidi tak, aby to lépe pochopili a více to fungovalo pro byznys. Takovým příkladem je třeba digitální podpis a digitalizace vůbec. Sdružili se jako jeden region Nordic Baltic a snaží se veškerou digitalizaci řešit dohromady tak, aby byly v podstatě kompetitivní vůči zbytku světa nebo vůči zbytku EU.
Ivana Karhanová: A jak to dělají, že jim to jde tak jednoduše podle Vás?
Ondřej Šmakal: Mají to v krvi. Nesnaží si věci komplikovat a já to i vidím na svém obchodním partnerovi, který kdykoliv se s ním bavíme o nějakém byznysu, tak mi vždycky říká, ať to uděláme jednoduše a ne komplikovaně. A to je přesně to, co oni mají, ten přístup. A je to vidět i na výrobcích některých severských společností, třeba IKEA. To jsou jednoduché výrobky, jednoduchý nábytek, smysl IKEY je, že to i jednoduše přepravíte. Vytvořili jednoduchou krabici, kam složí nábytek a vy si ho můžete přepravit z obchodu domů. A stejně fungují i v té digitalizaci, snaží se vytvořit věci jednoduše, stanoví si jednoduché cíle, stanoví si jich pár a za nimi si jdou.
Ivana Karhanová: Vy se pohybujete v oblasti nebankovních půjček, což třeba v Česku je trh, který nemá mediálně úplně dobrou pověst. Jak do týmu hledáte kolegy?
Ondřej Šmakal: No zas tak složité to není, a přece jenom ČR je součástí nějaké západní společnosti a v západní společnosti jsou půjčky zakořeněny. Od té doby, co vznikly peníze, vznikly půjčky, banky jsou tady přes 500 let a ty taky půjčovaly. To znamená, že půjčky jsou běžné. Je pravda, že když se podíváme trošku do historie, tak půjčky v období silného křesťanství byly pro křesťany zakázány, protože úrok je víceméně poplatek za čas a čas náleží bohu a nikdo jiný s ním nesmí nakládat. Ale pak se to uvolnilo, a i křesťané si mohli půjčovat.
Takže půjčky jsou standardní součást byznysu. Někdo je nemá rád, někdo je má rád, já se na to třeba během pohovoru ptám naprosto otevřeně, jestli s tím mají problém, nemají problém. Někdy narážím na problém spíše v náboženství. Když se mi hlásí kolegové třeba s islámským náboženstvím, tak tam se ptáme, jestli s tím mají problém. Ale obecně položím tuhle otázku na začátku a nemám s tím problém.
Ivana Karhanová: Jaká část Vašich zaměstnanců, potencionálních zaměstnanců Vám na rovinu řekne, že třeba nebankovní půjčky pro ně nejsou úplně fér?
Ondřej Šmakal: Upřímně jsem se s tím setkal asi v mizivém procentu případů. Měli jsme kolegu, který s tím mentálně nedokázal pracovat a řekl to na rovinu, řekl: „Hele já se nedokážu mentálně srovnat s tím, že dělám v úvěrovém byznysu, pro jaké klienty vlastně poskytujeme půjčky a já to dělat nechci“. Takže úplně na rovinu, já mám rád otevřenost. Otevřenost je jedna ze severských hodnot. A stejně tak tu otevřenost očekávám od kolegů, že pokud se bavíme otevřeně s kolegou, jestli má rád, nemá rád půjčky, jestli je s tím mentálně souzněn nebo není, tak se dá vždycky ten problém vyřešit.
Ivana Karhanová: Jaký je podle Vás rozdíl mezi zaměstnanci v Česku a v Dánsku, pokud nějaký vůbec je?
Ondřej Šmakal: Já vždycky říkám, že je významný rozdíl mezi Islandem a ČR a taková mezistanice je pro nás Dánsko. Když jsem byl vystresovaný tady v ČR, protože se všichni chovali tak, že to, co se nestihne dneska, tak se už nestihne nikdy a je to konec vesmíru, tak jsem si jezdil tak trošku odpočinout do Dánska. Protože oni ty termíny mají, nejsou tak striktní, ale jsou pohodáři. Pracují do pěti hodin odpoledne, pak si jdou užít to svoje hygge, sednout si s přáteli do parku. Vlastně se nestresují, nedělají přesčasy, to, co se nestihne dneska, se stihne zítra.
A takovým extrémem je Island, kde jsme si četli jeden názor a ten mě pobavil: „Ujel autobus, nevadí, příští rok pojede další“. To je takový druhý extrém, reprezentuje ten rozdíl mezi českými a severskými zaměstnanci v té pohodě, v klidu.
Ivana Karhanová: Na druhou stranu, jak to jde dohromady s tím, že Island je v podstatě relativně digitalizovaná země a my se stresujeme a v tom digitálu jsme pořád tak jednou nohou napůl?
Ondřej Šmakal: No tam je třeba si uvědomit, jak vlastně severské země oproti České republice vypadají. Když se podíváme, jak je obří Švédsko nebo jak je obří Norsko a kolik tam žije lidí. Švédsko je relativně obří země a žije tam stejný počet obyvatel jako v ČR. A když se podívám na Dánsko, tak Dánsko začíná nad Německem a končí u Severní Ameriky, kde je Grónsko. Takže oni jsou nuceni do digitalizace, oni bez ní v podstatě nebudou moct dál žít. To samé je, když se podíváme na využití peněz, oni jsou v podstatě lídři v bezhotovostní společnosti, distribuce hotovosti v takových zemích je strašně náročná a strašně drahá, takže oni jdou vždycky směrem digitalizace, protože je to pro ně levnější.
Ivana Karhanová: Váš tým je mezinárodní. Pracujete v Praze, respektive ve střední Evropě, pracujete na Islandu, pracujete v Dánsku. Jak se vám daří sjednotit a skloubit mezinárodní tým?
Ondřej Šmakal: No to je zajímavá otázka. Daří, největší překážka je vždycky časový posun. Island je trošičku posunutý časově od ČR, neřeší tam posun mezi letním a zimním časem. Takže to je jedna z překážek. Ale ta výhoda mezinárodních týmů je, že každý do toho přináší nějaký kus své nátury a kultury a v tom je to zajímavější, okořeněnější. Pokud do toho vnášíte Vy jako manažer nějaké své základní principy, vždycky říkám, že kapitalismus se buduje přes termíny a termíny jsou důležité, tak je hlídáte a znáte, dokážete rozpoznat plusy a mínusy každé národnosti a hlídáte si je, tak jste schopna skloubit mezinárodní tým dohromady.
Ivana Karhanová: Zvládáte ho řídit kompletně remote, nebo se s těmi lidmi potřebujete potkávat?
Ondřej Šmakal: Nemám problém s tím, že zaměstnanci pracují remote, v některých případech jako právě v případě Islandu je to náročné. Přece jenom si musíme uvědomit, že Island je uprostřed Atlantického oceánu, takže cestovat na Island tam a nazpátek není úplně časově možné. Zejména z toho pohledu, že my máme kanceláře umístěné ne úplně v Reykjavíku, ale v severní části ostrova. Takže pro mě je opravdu náročné tam cestovat a remote řízení lidí je důležité. Ale co se týče toho základního manažerského týmu, tak já vždycky říkám, že je potřeba se alespoň jednou týdně fyzicky vidět. Přeci jenom je třeba, aby se ten tým viděl, aby se rozvíjeli mezilidské vztahy a byla tam cítit ta energie. Takže pro mě je důležité, aby se tým jednou za čas vždycky potkal.
Ivana Karhanová: Co je základem firemní kultury Orka Ventures?
Ondřej Šmakal: Volnost, nechci říct volnomyšlenkářství, ale volnost, dáváme lidem volnost, ale tam je důležité říct, že smyslem Orka Ventures je sdružovat profesionály, nemít zbytečnou administrativní sílu, kterou je třeba tvrdě kontrolovat, nebo jí denně stát za zády. Všechny ty procesy, které máme, takové ty jednoduché jako je přepisování faktur, fakturace, nebo výkaznictví. To všechno se dá dělat automaticky a nemusíte na to mít extra pracovní sílu, která se jednak v České republice hledá velmi špatně a jednak je to velmi náročné na řízení.
Když jsem řídil předtím českou úvěrovou společnost, nebo jsem řídil i společnosti, které jsou v podstatě z bývalého Lotyšska nebo z těchhle států, tak tam bylo velké množství manuálních procesů a stejný objem byznysů jako dělám tady, jsem dělal s 80 až 90 lidmi, zatímco v Orka Ventures to zvládáme s 26 lidmi. To jsou lidé, kteří jsou opravdu jako profesionálové, kteří jsou v tom týmu zajetí, znají své cíle, co mají dosáhnout, znají své parametry, co mají každý rok donést do společnosti. A pak je možné jim dát volnost.
Ivana Karhanová: A firemní kultura v Orka ventures v podstatě vzniká kde? U Vás jako u CEO?
Ondřej Šmakal: Vzniká u mě a u mého kolegy, který spoluzakládal společnost, což je Islanďan. Tak jak jsem popisoval, je tam hodně velká svoboda, co se týče dodržování termínů, zatímco já jsem z ČR zvyklý, že co se nestihne dneska, už se nestihne nikdy. Ale takový ten zdravý mix, který z toho vzniká, tak je hezký a vkládá se právě do té společnosti, do firemní kultury.
To, co je ještě důležité zmínit z té severní Evropy, že oni velmi preferují rodinný život jako takový. Je třeba si uvědomit, že my v práci trávíme 8 hodin, 8 hodin trávíme v kanceláři, 8 doma a 8 hodin spíme. A všechny tyhle tři věci by měli mít stejně vyvážené prostředí. Neměli bychom spát na matraci, která stojí 1000 Kč, protože na ní trávíme třetinu života. A stejně tak máme i naše kanceláře postavené tak, aby byly stejně pohodlné pro zaměstnance, tak jako jsou doma, takže tam vkládáme tu firemní kulturu. Je to o tom, že je tam ten balanc mezi rodinným nebo soukromým a pracovním životem.
Ivana Karhanová: To, že v podstatě všichni jednají v souladu s firemní kulturou potom hlídá kdo. Vy dva?
Ondřej Šmakal: Ano, to jsou takové ty disbalance, třeba teď během covidu se to víceméně trošičku rozjelo, takže byl velmi populární home-office. Home-office nemám úplně rád, zvlášť když se pak vede nějaká videokonference. Vidíte tam toho tatínka od rodiny, jak mu leze dvouleté, tříleté dítě po zádech a on se nemůže soustředit na práci. A právě to je ten moment, kdy on by měl být v zaměstnání, protože potřebuje oddělit ten pracovní život od toho soukromého.
Takže tam to hlídáme, nastavujeme a diskutujeme s lidmi, organizujeme schůzky přes řízení denních aktivit nebo schůzek. Také hlídáme firemní kulturu přes různé akce, protože máme velký společenský prostor, takže pro zaměstnance pořádáme i různé snídaně, nebo si dohromady vaříme, aby opravdu přišli do práce a odpočinuli si od soukromého života, když bych to tak řekl.
Ivana Karhanová: Od těch dětí, co jim lezou po hlavě.
Ondřej Šmakal: Přesně tak, já jsem se bavil nedávno se svojí kamarádkou. Je to právnička, pracuje pro velkou americkou firmu. A ta říká: „Hele, já s tím mám momentálně problém, protože nevím, kdy mi končí pracovní život a začíná ten soukromý, protože jsem zavřená doma na Home-officu, do kanceláře nemůžu. Kde teda je ten moment, kdy já si řeknu, že je 17:00 a tedy konec práce, nebo kdy dodělám všechnu práci? Nedokážu to rozpoznat, teď kancelář je to samé jako domov a když se dívám doma na televizi, tak se koukám pořád na ten pracovní stůl, kde mám rozdělanou práci a pořád myslím na to, že potřebuji dodělat úkoly a nemůžu si pořádně odpočinout.“
Není tam to rozdělení pracovního a soukromého života. A to si myslím, že je hrozně důležité. V Severní Evropě to hodně respektují, a proto tam vznikají takové zajímavé zákony jako v Dánsku, že musíte mít výškově nastavitelné stoly jako všichni zaměstnanci, což tady není ani běžné, natož jako ze zákona dané, protože to prostředí v práci má být stejně příjemné jako doma.
Ivana Karhanová: Kdy jste naposled někoho vyhodil?
Ondřej Šmakal: Já moc nevyhazuji, když musím, tak to musí být spojené s nějakým ekonomickým parametrem. To znamená, že si to vyžadují ekonomické výsledky společnosti. Nedávno nás zasáhlo výrazné zastropování úrokových sazeb, což samozřejmě mělo dopad do výnosů společnosti.
Tam bylo třeba ten tým zeštíhlit anebo pokud zaměstnanec nevykazuje ekonomické parametry, které by měl, tak spíš doporučuji, aby se poohlídl po jiné práci. Zrovna aktuálně je taková doba žádostí o zvýšení mezd, je to takový ten optimální moment, když to zkombinujete s tím, že je nízká nezaměstnanost, všichni mají hlad po zaměstnancích, tak mu doporučíte, že si může najít práci někde jinde. Ale tvrdě nevyhazuji, protože jak říkám, máme 26 lidí, jsou to profesionálové a je to spíš o vzájemné diskusi, jestli mu ta práce vyhovuje nebo ne a pak se hledají náhrady.
Ivana Karhanová: Co lidem prominete a co jim naopak neodpustíte?
Ondřej Šmakal: Já jsem obecně naivní člověk, takže já promíjím hodně, nejsem úplně, řekněme despotický manažer. Ale co nemám rád, tak nedodržování termínu, protože ty termíny jsou důležité. Většinou lidem termíny nenastavuji, ale nechám je si je nastavit, protože je to nějaký osobní commitment toho člověka, že práci rozumí, že si ji rozplánoval tak, aby mu vyhovovala a z toho vypadávají nějaké termíny. A když je nedodržuje, tak je to nějaká indikace problému. To úplně vždycky nechci říct jiskří, ale vždycky vám to vyskočí na paměti a je třeba s tím člověkem pak dál diskutovat. Buď neplní, protože si špatně rozplánoval práci a je třeba do toho manažersky zasáhnout. Nebo je to nějaký jiný problém, ale obecně nedodržování termínů, které si stanovil sám zaměstnanec, je pro mě taková věc, kterou úplně nemám rád.
Ivana Karhanová: A co lidem naopak odpustíte, nebo pro co máte pochopení?
Ondřej Šmakal: Ještě jeden moment, když se vrátím nazpátek, co opravdu nepromíjím, tak nemám rád kombinaci home-office, sickday a víkendu. To jsem právě zažil už několikrát ve firmách, kde je taková ta standardní administrativní síla, která pracuje od devíti do pěti a je třeba ji hlídat, protože ona si vždycky najde tu cestičku, jak zneužít benefity společnosti.
Často si kombinuje právě home-office a zrovna náhodou je třeba čtvrtek, v pátek je mu špatně a o víkendu nepracuje, takže si takhle prodlouží ten víkend. Co je na tom špatného říct: „hele já si chci vzít dva dny volno“. V čem je problém, nebo může pracovat dva dny z domu a nemusí to kombinovat. Ta neupřímnost, kombinace nebo respektive hledání těchhle vtipných cestiček, jak obejít systém a maximálně ho využít, to úplně nemám rád.
Nicméně co se týče toho, co prominu, tak víceméně co dokážu prominout je spoustu věcí. Člověk se ráno vzbudí a teď mu prostě nevyjde cesta, tak přijde později do práce. No to se nedá nic dělat, teď v téhle době se může připojit online, dá se najít spoustu řešení, jak tu schůzku třeba stihnout a nebýt v té kanceláři. To jsou takové momenty, které mě trošku vnitřně rozvibrují, ale mám pro ně pochopení a mám pochopení pro rodiny, protože pro mě je rodina základ státu.
Ivana Karhanová: Nejsme zase v tom Rakousku-Uhersku náhodou?
Ondřej Šmakal: Hele jsme, nejsme, já, když se podívám třeba jak žijí na Islandu a jak žijí v ČR, tak oni žijí hodně pospolitě a děti se rodí hned na začátku, takže já mám kolegu, kterému je 25 a už má čtyři děti.
Ivana Karhanová: Šikovný kluk.
Ondřej Šmakal: Takže oni si v podstatě opravdu hned na začátku založí rodinu a pak žijí pospolitě, my tohle neumíme. My si myslíme, že co se nestihne dneska, tak už se nestihne zítra, že všichni dělají kariéru do těch pětatřiceti a pak si vzpomenou, že by chtěli dítě. Samozřejmě občas je to problematické, pak dohání to dítě, pak je konflikt s kariérou, protože kariéra je pro ně strašně náročná. A oni chtějí být stále v té kariéře, takže se chtějí rychle vracet a využívají různé nástroje jako jsou jesle už nejlépe od jednoho roku a chůvy, aby v té kariéře mohli pokračovat, aby neklesl životní standard.
Je to stresující oproti tomu severu, kde si udělají děti na začátku a pak se klidně té kariéře věnují, a ještě žijí pospolitě. Rodina ty děti pohlídá, babičky, dědečkové, prababičky hlídají malé děti, zatímco mladí lidé pracují, nebo se starají anebo budují svoji kariéru. V ČR babičky řeknou, že nemají čas a je to problém. To je takový ten rozdíl, že rodina je základ státu a já dokážu hodně podporovat tyhle věci. Když se člověk opravdu potřebuje postarat o dítě, jít s ním doktorovi nebo ho vyzvednout ve školce, tak to jsou věci, které často podporujeme.
Ivana Karhanová: Jak Vy sám dělíte čas mezi byznys a svůj soukromý život?
Ondřej Šmakal: Jo to je trošku low kick.
Ivana Karhanová: Ještě se Vás můžu zeptat, kolik máte dětí? A kolik vám je let?
Ondřej Šmakal: Já teda pracuji pořád, protože nemám děti.
Ivana Karhanová: A kolik vám je?
Ondřej Šmakal: Letos mi bylo 40, děti nemám a pracuji pořád. Já rád pracuji, ale postupem času jsem taky zjistil, že potřebuji čas pro sebe, abych si trošku odpočinul a nejradši odpočívám v letadle, protože se nemůžu věnovat ničemu jinému než pilotáži letadla.
Ivana Karhanová: Jako když pilotujete letadlo. Ne když sedíte cestou na Island do kanceláře.
Ondřej Šmakal: Tam pracuji, když zrovna neusnu, tak tam pracuji, ale při té vlastní pilotáži vzhledem k tomu, že se musíte stoprocentně soustředit na pilotáž, tak se ty myšlenky odpojí od práce a odpočíváte.
Ivana Karhanová: Nedají se v kokpitu číst maily na iPhonu.
Ondřej Šmakal: Tak dají, ale otázka je, jak skončíte.
Ivana Karhanová: Když si máte vybrat mezi tradicí a inovací. K čemu se přikláníte?
Ondřej Šmakal: Ke kombinaci. Já mám rád tradiční věci. Jak jsem říkal, rodina je základ státu. To je tradice a tradiční to vždycky bude. Ale je třeba do toho vnášet nějaké inovativní prvky, takže určitě nějaká zdravá kombinace. Půjčka je standardní tradiční produkt, ale dá se poskytovat inovativním způsobem, dá se ověřovat kvalita klienta inovativním způsobem. Takže kombinace tradice a inovace je vždycky zdravý mix.
Ivana Karhanová: Mezi procesem a zákazníkem se přikláníte na jakou stranu? Varianta uprostřed není povolená.
Ondřej Šmakal: Asi proces, protože i získání zákazníka a servis zákazníka je součástí procesního řízení. A to je velmi zajímavá otázka, protože často se s tím potýkáme v ČR. My si vytvoříme proces a pak z to uděláme padesát osm výjimek. A to je přesně vidět, třeba i v politice nebo v řízení státu. Máme státní rozpočet, který má naplánované nějaké příjmy, nebo má nějaký daňový systém a z toho má padesát osm výjimek. Pak ten proces nefunguje, a to je možná trošku i příklad a rozdíl mezi ČR a tou severní Evropou. Oni ty výjimky nedělají, mají jasně stanovená pravidla a tečka. A když vám ty pravidla nevyhovují, tak je pojďme předělat. Pojďme ten proces předělat tak, aby vyhovoval, ale proces, který se mění výjimkami pak není proces, je to chaos.
Ivana Karhanová: Máte radši formální jednání nebo neformální?
Ondřej Šmakal: Já miluju obleky, takže já miluju formální… :-) Ne ne ne, mám radši neformální jednání v obleku. Já mám rád, když lidé respektují toho druhého, hodnoty a situace, to je taky možná jedna z těch tradic, která se bohužel tady v ČR trošku vytrácí. Když jdete do Národního divadla, nebo jdete na nějaký koncert vážné hudby a lidé vám tam přijdou v džínách a ve vytahaném tričku, tak je to z mého pohledu absurdní disrespect k situaci a účinkujícími. Přitom nás to takto nestojí vůbec nic, jenom se prostě převlékneme do jiného oblečení.
Ivana Karhanová: V Orce podporujete mezi lidmi spíš soutěživost anebo naopak týmovou práci?
Ondřej Šmakal: Týmovou práci, ta je důležitá, protože já musím říct, že jsem měl to štěstí a v jedné společnosti jsem zažil to, co opravdu znamená správný tým. To, že když vytvoříte správný tým a jste správní týmoví hráči, tak vás to hodně posune dopředu, protože ne vždycky můžete jet na vlně úspěchu a jednou prostě spadnete do módu nebo do polohy neúspěchu. A když padáte, tak jsou tam ti ostatní týmoví hráči, kteří vás podpoří. A to je hrozně důležité. Ne toho člověka udupat ještě v neúspěchu, ale pomoct mu v té době, kdy on padá, potřebuje tu podporu, a to je ten správný tým. Takže já podporuji tu týmovou práci před soutěživostí.
Ivana Karhanová: Když byste si měl vybrat mezi zajímavou odměnou a zajímavou prací, tak je pro Vás důležitější co?
Ondřej Šmakal: Mezi varianta není opět povolena?
Ivana Karhanová: Ne, půl na půl to nejde. K čemu se přikláníte, když byste si měl vybrat?
Ondřej Šmakal: Jsme spotřební společnost, nicméně já osobně bych si vybral zajímavou práci, protože než třeba dorostete do pozice generálního ředitele, což je obecná řídící pozice, tak přecházíte přes nějaké vertikály, ať je to třeba sales nebo marketing nebo operations, než se dostanete na tu generální obecnou pozici. Je otázka, co je pro vás zajímavé. Jestli je to ta obecná řídící pozice anebo je to ta vertikála a tam se na konci můžete rozhodnout, jestli budete třeba ten viceprezident operations anebo budete generální ředitel. Oboje jsou to víceméně stejně placené pozice, ale jedna může být zajímavější. Takže já si vždycky říkám, že je lepší mít zajímavější práci, protože pak vás baví pracovat a odměna se dostaví sama.
Ivana Karhanová: Říká Ondra Šmakal, CEO fintechové skupiny Orka Ventures. Díky, že jste přišel do studia, někdy na viděnou.
Ondřej Šmakal: Děkuji za pozvání. Na shledanou.
