Patnáct let vedl Nemocnici Na Homolce, zažil dvanáct ministrů zdravotnictví. Teď vede soukromou kliniku, kterou založil, a oceňuje, že může říkat, co si myslí. Oldřich Šubrt, lékař a zakladatel soukromé kliniky Health Plus.
Přečtěte si celý podcast jako rozhovor:
Ivana Karhanová: Dnešním hostem je Oldřich Šubrt, lékař a zakladatel soukromé kliniky Health Plus. Dobrý den.
Oldřich Šubrt: Dobrý den.
Ivana Karhanová: Dřív jste nemohl říkat, co jste chtěl?
Oldřich Šubrt: No měl jsem zaměstnavatele a já jsem k zaměstnavateli nebo k vlastníkovi loajální, protože to k tomu patří. Takže můžete říkat jenom to, co nemůže nějakým způsobem ohrozit vašeho zaměstnavatele a někdy pravda může ohrozit. Já si pamatuju, že jsem hovořil s jedním kolegou, dobrým kamarádem, se kterým jsme studovali MBA a to bylo mezitím, než se pan Babiš stal premiérem, ač byl ministrem financí. A nějak jsme si povídali a já jsem někde napsal nějakou větu. Můj kamarád byl důležitým ředitelem ve velké nadnárodní společnosti a říkal: „Tohle já bych nikdy napsat nemohl“.
Ivana Karhanová: A co by se stalo, kdybyste tu pravdu říkal? Nevedl byste Nemocnici Na Homolce?
Oldřich Šubrt: Já myslím, že by se skoro nic nedělo. Ale vy musíte být loajální k zaměstnavateli, kterého to může nějak ohrozit. Ne mě nebo tu nemocnici, ale toho ministra, který byl můj nadřízený, nebo toho německého vlastníka, který vlastnil euro kliniku. To ho může nějakým způsobem ohrozit a to vy přece nesmíte. To není autocenzura, ale je to prostě… autocenzura.
Ivana Karhanová: To se teda bavíme o tom, co byste neměl říkat do veřejného prostoru, ale jeden na jednoho jste to říct mohl?
Oldřich Šubrt: Ano, já myslím, že jsem docela upřímný.
Ivana Karhanová: Jaký je podle vás vztah mezi občanem, tedy daňovým poplatníkem, a zdravotnictvím v České republice? Já mám totiž občas pocit, že je to velmi často silný hierarchický vztah nadřízený – podřízený.
Oldřich Šubrt: Samozřejmě, když bychom řekli: občan neboli plátce daní a zdravotnictví, no tak kdo ho vlastní? Já, daňový poplatník, protože ho celý platím.
Ivana Karhanová: No jo, ale ta realita je dost odlišná, když přijdete do ulic.
Oldřich Šubrt: Když se na to podívám za prvé z hlediska daňového poplatníka v bývalém Rakousko-Uhersku, tak jsem velmi podřízený, protože pan farář, pan učitel a pan doktor jsou ti důležití na světě po císaři pánu. Takže mám k nim velkou úctu a nechci si je rozzlobit. Někdy přinesu husu nebo lahvinku a já sám jako občan se cítím trošku společensky podřízené, což je jinak než třeba v Americe nebo v Británii nebo v Japonsku.
A druhá věc je, to zdravotnictví si přisvojilo, a zase nejenom v Čechách, ale tady v tom středoevropském prostoru, ten paternalismus. A já si pamatuju, když jsem začínal potom s nějakou tou úřednickou prací a skončil jsem jako lékař, jak mě to fascinovalo, jak my všichni zdravotníci jsme zaměření na to, abychom si udrželi ten společenský statut. Takže ten společenský statut je opravdu jako: Já tě zachraňuju, tak buď vděčný.
Ivana Karhanová: Do jaké míry by podle vás měli lékaři vlastně vůbec vnímat pacienty nebo zákazníky? Protože ne každý je nutně nemocný, kdo k tomu lékaři jde.
Oldřich Šubrt: Já jsem vždycky, protože jsem vedl různě velký týmy, i několik desítek tisíc lidí, když to bylo v té velké soukromé společnosti a na Homolce to byly dva tisíce lidí. A tak když se postavíte před ty lidi anebo se postavíte před ty doktory, těch bylo 700, tak já jsem říkal: „Nejste nikdo jiný, než dobře vystudovaný lazebník“. Přijde paní, chce nechat udělat trvalou, má nějaký druh vlasů a chce ještě nějakou barvu a vy jí vysvětlíte, jak se to má udělat, aby si nezničila vlasy, Když ona nechce, abyste to udělal vy, tak vy to nemůžete udělat. A když chce něco, co by jí úplně zničilo vlasy, tak vy to můžete odmítnout. Ale jinak jste normální služba, dobře vzdělaná a to je vše.
Ivana Karhanová: Co na to lékaři?
Oldřich Šubrt: Ošívali se.
Ivana Karhanová: Protože moje zkušenost je, že v podstatě lékař vás vyslechne, možná vyslýchá, co vám je, a pak vám nařídí, co máte dělat, a neočekává, že byste se ho ptal, že by musel svá rozhodnutí zdůvodňovat?
Oldřich Šubrt: Ano, to je zkušenost, kterou popisujete, která je běžná. Nebuďme zase tak přísní, není to jednoduché povolání.
Ivana Karhanová: Chápu, že když vám jde o život, tak je to něco jiného, tak se nikoho na nic ptát nebudeme.
Oldřich Šubrt: Celkově je to složité povolání, protože se musíte furt hodně vzdělávat, když jste právník, nebo když jste ekonom, tak to prostě není tolik. Když to někdo dělá opravdu dobře, tak je to celoživotní řehole, když mám ten titul MUDr., tak abych se nás zastal. Takže to není úplně jednoduché.
Ivana Karhanová: Mělo by podle Vás zdravotnictví jako celek víc naslouchat pacientům?
Oldřich Šubrt: Absolutně, protože to je služba. K tomu můžeme jít dál s tím, co jsem říkal před chvílí. Prostě přijdete do Datartu a chcete si koupit televizi. Vůbec nevíte nic o televizích, ale někdo vám musí vysvětlit, jestli to má být LCD nebo něco takového, jaké to má výhody, jak velkou máte mít místnost a musí si s vámi popovídat, jakou chcete televizi a být příjemný a vy jste trošku unavená a prostě jste na něj protivná. No ale musí to proběhnout tímhle způsobem. Nebo když si jdete koupit auto, když jdete do realitní kanceláře.
Naslouchat, nic jiného než naslouchat, protože jak už řekl Hippokrates, kromě jiných věd, které pořád citujeme, tak řekl: „Nejenom nikdy neuškoď“, to znamená, leč tak, aby si nemohl ublížit ani trošku. Ale také řekl: „Není důležité, jakou najdu diagnózu a kterou budu léčit, ale jakého léčím člověka“. To znamená, já o tom člověku potřebuju vědět víc.
A to je na dlouhé povídání, že euroatlantická civilizace, která vznikla z řecko-římské filozofie a vědy, říká, že všechno musím rozdělit na atomy. Potom z atomů udělám biochemické sloučeniny a z toho udělám člověka. To znamená, ta jeho duše a ty věci jsou někde trochu jinde, protože to skládám z atomů. A to je rozdíl od východní filozofie a medicíny. Takže my nechceme poslouchat: Udělali jsme si herbáře nemocí a léků a ty různě propojujeme. Ale tak by medicína neměla vypadat.
Ivana Karhanová: A jak by podle Vás vypadat měla?
Oldřich Šubrt: Měl jsem to štěstí někdy před deseti lety, že jsem měl možnost v pátém ročníku na medicíně mít seminář, který byl pro všechny mediky a bylo to dva roky za sebou. Takže vlastně dvě generace nebo dva ročníky medicíny v Praze prošly mými pěti hodinami seminářů, kde jsme měli řízení zdravotnictví a tak dále a co to je zdravotnictví. Já jsem nakreslil koláčový graf a tam byly třetiny, tak jak se udělá ten koláč a ta jedna třetina byla: Tohle se učíte, to je medicína, diagnóza, léčba, anatomie a tak dál. Až vyjdete, tak umíte jenom třetinu. Až uděláte atestaci, umíte jenom třetinu, protože nic jiného se naučíte.
Ta druhá třetina je nákladová efektivita. Musíte léčit tak, aby vám zbyly peníze ještě na ty druhé, kteří se budou potřebovat léčit. To znamená, musíte si rozmyslet, kolik to stojí. Žádná společnost na světě nemůže všem svým členům, ať už je to Singapur nebo Katar nebo Norsko, nemůže všem dát všechno, co medicína nabízí. Takže vy musíte přemýšlet, aby se to ufinancovalo. Vy samozřejmě nejste ministr zdravotnictví ani financí, ale musíte jít tímhle způsobem.
A pak je ta třetí věc, a to je to přání pacienta. A to je celá třetina medicíny a vy se to musíte naučit. A není to o tom, že budete mít víc času. Nedávno jsem byl v Americe na celosvětovém kongresu právě o personalizovaném přístupu k nemocným a tam byly o tom dlouhé přednášky, že nepotřebujete s tím pacientem být o čtvrt hodiny déle při každém rozhovoru, ale klást správné otázky, abyste se neptala jenom po tom, co vás bolí, jak se vám točí hlava, ale taky jak se cítíte, co se stalo včera, jak je to s vaší rodinou, atd. Což lékaři se dneska taky ptají, ale ne cíleně, aby vás úplně pochopili.
Ivana Karhanová: Když se bavíme o financích ve zdravotnictví. Vy jste mi říkal, že zdravotnický subjekt se musí umět ufinancovat. Není to tak trochu zbožné přání?
Oldřich Šubrt: No, teď jste promluvila jako kterýkoliv zdravotník, který říká: „My jsme tady od toho, abychom léčili a máme vyléčit co nejlíp a udržet to zdraví. A někdo to zaplaťte.“
Ivana Karhanová: Já se Vás jenom ptám.
Oldřich Šubrt: Ale takhle by se mě zeptal prostě kolega ve zdravotnictví. Zase jednoduchá věta, už 32 let dělám toho úředníka ve zdravotnictví. A já říkám: „Nejste tady od toho, abyste léčili. Jste tady od toho, abyste vydělávali prachy. Až budete mít prachy, máte za co kupovat léky, nové přístroje a mít dobrý plat. Tak se snažte vydělat prachy.“ Protože žijeme v kapitalismu. Když budeme žít v nějakém socialismu a to nemusí být ten Stalinův, tak samozřejmě to bude všechno rozpočtované a bude to nějak jinak fungovat, ale tady jsou jednotlivé subjekty, které opravdu jsou nezávislé na tom státu, i když to vlastní kraj, i když je to fakultní nemocnice na Karláku, tak je to prostě subjekt, který má IČO, má svoje účetnictví, stát tam může přilít peníze.
No ale musí k tomu být nějaká pravidla, musí se to předem domluvit. Protože já nesnáším opravdu bytostně, myslím, že to je proti lékařské etice, když někdo říká: „Je říjen a já jsem vyčerpal všechny peníze od pojišťovny, oni mi nechtěj dát víc a já už teď v listopadu ty lidi nemůžu léčit“. To je přece šílené, je to šíření poplašné zprávy, které trápí lidi. On si to přece měl rozmyslet. On ví, kolik u té pojišťovny má limit. Samozřejmě, že mohou přijít nějaké složité diagnózy, nebo o tři lidi víc, ale ne 300krát víc. Takže to je zodpovědnost těch lékařů, aby s těmi penězi mohli vyjít.
Ivana Karhanová: Co je podle Vás cílem státního zdravotnictví?
Oldřich Šubrt: Asi bych to nazval veřejné zdravotnictví, protože se to skládá z těch různých subjektů a samozřejmě stát to dozoruje. Ministr zdravotnictví, zrovna tak jako ministr průmyslu.
Ivana Karhanová: Stát to nejen dozoruje, stát vybírá peníze a stát je rozděluje, takže to vlastně řídí.
Oldřich Šubrt: Pardon, stát to dozoruje. Parlament udělal zákon o veřejném zdravotním pojištění a vybírají to subjekty, které nejsou státní. V těch správních radách sedí jenom třetina lidí za stát, druhá třetina jakoby za pacienty a třetí jakoby za zaměstnavatele. Ale jsou to trochu nezávislé subjekty, to znamená, je to pořád veřejná instituce jako televize, má to svůj speciální zákon, ale přímo ten ministr to neřídí. On řídí jenom ty fakultní nemocnice.
Ale zpátky k tomu. To je celý ten systém veřejného zdravotnictví a jeho úkolem je, aby vytvořil síť, která zajistí, když pacient má akutní problém nebo dlouhodobou vážnou nemoc, tak aby podle nějakých standardů byl léčen. České standardy jsou velmi dobré, dosažitelnost je velmi dobrá. Dostupnost možná až moc. Zatím jsme si nezvykli na to, protože nechceme dělat pořádek my zdravotníci tak hluboko a oni politici nechtějí přijmout, aby řekli: „Dáváme do zdravotnictví 440 miliard letos, to jsou ty všechny různé příspěvky do těch pojišťoven od zaměstnavatelů a od státu a víc nemůžeme“. Protože ta škodovka už by se nedala prodávat, kdyby bylo víc než třináct a půl procenta odvodů za zdravotní pojištění od zaměstnavatelů. Takže je to 440 miliard. Je to 10 milionů lidí, to znamená, je to 44 tisíc na jednoho. A za to děláme zdravotnictví v nějaké síti, v nějaké kvalitě, v nějaké dostupnosti, to znamená, že nemůže být všechno pro všechny.
A je velká chyba všech politických stran, že neřeknou okolo stolu, jak sedí každou neděli, že všichni nemůžou mít všechno. Ale oni říkají: „Když tam bude sedět tenhle, tak někdo umře kvůli tomu, protože bude mít doplatek nebo já nevím, co udělá“. Takže bojují přes zdravotnictví, což není tak běžné ve světě. Většinou se politici domluví, že o některých věcech se nebudou hádat, protože je to neetické, protože v podstatě neříkají pravdu. Populismus je neříkaní pravdy, ale používat k tomu zdravotnictví je podle mého názoru neetické.
Takže veřejné zdravotnictví nemáme vůbec špatné. Když bychom se podívali, co za těch 44 tisíc je, jaké máme zdravotnictví, já si myslím, že jsme možná dokonce nejlepší na světě. Ale veřejné zdravotnictví má tohle mít za úkol a ministerstvo říká, jak ty pojišťovny fungují, kdyžtak na to mění zákony. Jak mají fungovat ty státem dovolené zdravotnické zařízení do toho systému, v čemž taky není v České republice pořádek, že se neřekne, kdo je součástí té sítě, protože většina ambulantních doktorů jsou doktoři privátní. A oni mají smlouvy s pojišťovnou, ale to není automatické. Prostě mít smlouvu s pojišťovnou a právo čerpat z těch 440 miliard znamená, že mám nějakou kvalitu, že dělám nějaký typ výkonů, ale taky že jsem potřebný.
Nepotřebuju mít 3 chirurgie na Václaváku a tohle zatím není hodně dopracované. Na druhou stranu si myslím, že prostě ta síť v České republice není špatná. Určitě by mohla být užší, což nás taky čeká, protože politici by měli umět říct na základě toho, co jim my experti můžeme poradit: „Nemějte nemocnici v Sušici, mějte výbornou nemocnici ve Strakonicích, i když je v jiném kraji a druhou výbornou v Klatovech a v Sušici mějte výborné ambulance a k tomu si kupte tři sanitky, které jezdí rychle a ty lidi odvezou, protože v Sušici nikdy nemůže být tak dobrý operační sál, jako je v Klatovech nebo ve Strakonicích. Překvapivě to nikdo neříká.
Ivana Karhanová: Vy jste založil vlastní kliniku a říkáte, že lidé Vám platí za to, že jsou zdraví. Neměli by ale platit za to, že je budete léčit, když jim něco bude?
Oldřich Šubrt: To musíme maličko ve zkratce říct, co je téma toho mého podnikání. Když se podíváte na zdravotnictví, sama se zamyslíte, co byste všechno od něj chtěla. Tak jsou to vlastně věci, které platí to veřejné zdravotní pojištění. A potom jsou to nějaké věci, které byste si ještě přála. Třeba aby pan doktor s vámi mluvil o některých věcech, abyste měla nějaký termín dřív, nebo abyste měla nějaké dostupné informace, které se budou digitalizovat a doktoři s tím budou pracovat. A to je to naše Health Plus.
My prostě vybíráme od našich klientů, kterých je asi 10 tisíc, poplatek, který není velký, ale zase není zanedbatelný. Řekneme, že je to 1000 euro ročně, 100 euro měsíčně a my samozřejmě účtujeme pojišťovně tu péči, za kterou vy si platíte zdravotní pojištění, ale my k tomu přidáváme něco dál a to něco dál je hlavně kvůli tomu, aby to bylo dobře zkoordinované. To znamená, abyste byla dřív vyléčena, protože se zkoordinují různé obory a hlavně aby se přišlo na věci, když ty obory nespolupracují, které nejsou tak jednoznačné.
Za druhé, že děláme velmi hloubkovou a cílenou prevenci a sledujeme vás léta, na což zase ten praktik nemá tolik času, protože náš praktik má jenom 600 pacientů zaregistrovaných u sebe. Normálně jich má 1800. No tak logicky má třikrát víc času, logicky vy něco připlatíte za to, aby nemusel vykazovat za 1800 pacientů. Takže ten smysl naší práce je v tom, že jsme dostupní, to znamená 24 hodin denně telefony, atd. Je to ta propojenost, protože všechny informace máme digitalizované.
A za třetí je to hloubka té prevence, kterou děláme, kterou samozřejmě stát nemůže platit tak hluboce, tak vy si za to připlácíte. Takže to zdravotnictví vlastně sestává z něčeho, co je to veřejné, jak jsme mluvili, potom to soukromé co je k tomu navíc, někdo si může koupit něco jiného. Koupí si jednolůžkový pokoj v pokoji, v nemocnici, to je to samé. A na to se dá nějak připojistit, což my vlastně děláme, je to jistá forma připojištění a pak si něco platíte cash. Tak jdete a chcete lepší čočku nebo chcete, jak jsem řekl, ten jednolůžkový pokoj a tak. Takže to zdravotnictví můžete být ekonomicky ve třech sektorech a my pracujeme v tom druhém.
Ivana Karhanová: Kdo je typickým zákazníkem Health Plus?
Oldřich Šubrt: Já myslím, že lidé, kteří si uvědomují, a je jich čím dál tím víc, že život ve zdraví nebo v jisté úrovni kvality života, je nejenom dar, ale že to má obrovskou cenu. Protože já, když se o tom bavím, ať už s jednotlivci nebo třeba nějaká firma, která to platí svým manažerů, nebo to platí všem lidem, kteří jsou v nějaké menší firmě. Tak já říkám: „To je jako když přijdete do Lufthansy a tam vidíte ty lidi, kteří se o sebe starali v té byznys class. Jsou trošku i příjmově kousek dál, ale o to tolik nejde. Ale vidíte, prostě štíhlé, upravené, ne tolik operované jako Američani, myslím vzhledově, Němce nebo Holanďany, kterým je pětaosmdesát a někteří z nich jedou na dovolenou a někteří z nich pořád pracují.“
Ta podstata je v tom, že někdy od pětačtyřiceti už začneme stárnout. Dřív to bylo od pětatřiceti, teď máme všechno lepší. V pětačtyřiceti začnete stárnout a je důležité, jak žijete mezi těmi pětačtyřiceti a pětašedesáti. Jestli se tam neobjeví nějaká nemoc. A vy, když ji chytíte hned na začátku, tak vlastně to tělo to ani nepozná, protože se to hned vylepší.
A pak myslím, že je druhý milník někdy mezi pětašedesáti až sedmdesáti, což jsem zrovna já, to si teď užívám, že rozhoduju o posledních dvaceti letech svého života. Protože když v těchto letech se ten člověk o sebe stará nebo nechá se o sebe dobře starat a pak už přijdou nemoci. Pak přijde nějaký nádor, pak přijde nějaké srdeční onemocnění, pak přijde nějaké cévní onemocnění, to už se musí stát. Ale když se to chytí dobře a dobře se s tím pracuje, tak já teď říkám něco, co je rouhání, ale já mám mnoho lidí, které znám, kterým je dvaadevadesát, pětadevadesát a ne v cizině, v Čechách a fungují dobře.
Pak samozřejmě přijde ta skleróza a prostě něco přijde, ale většinou ta dobrá kondice drží prostě do dvaadevadesáti do pětadevadesáti let. A teď si vezměte, že moje babička zemřela, když jí bylo 67 a to byla jako stará ženská, pro mě. To znamená, my tam máme dalších 30 let života. No ale to je třetí třetina života, která před chvilkou neexistovala, takže hodně lidí si uvědomuje, že je dobré si trochu naspořit a trochu si prodloužit život.
Ivana Karhanová: Takže Vám Vaši zákazníci platí za to, že ta poslední třetina života bude kvalitní?
Oldřich Šubrt: Ano, někdy si to neuvědomují, protože prostě vyhledávají tu službu, protože se tam nečeká v čekárně, kde je 40 lidí a dostanou brzo termín. A vědí, že když prostě paní doktorka na kožním přišla na něco, co souvisí s gastroenterologii, takže všechny ty věci si někdo přečet a že všechno zná. Že vám může v noci zavolat a objednat se někam a tak. Ale ten smysl je opravdu v tom, a já jsem si vždycky myslel ještě do minulého roku, že smysl je v tom, že my jsme výrobci zdravých let života a jak jsem byl minulý rok na tom kongresu, o té personalizované medicíně, tak jsem si říkal: „Ty seš hloupý, to je ještě jinak“. Prostě má to být spokojený život. To znamená, máme poslouchat ty lidi, co od nás vlastně chtějí. Někdo chce léčit velmi agresivně. Někdo chce spíš na pohodu a tak dále. To znamená spokojený, zdravý život, to my vyrábíme.
Ivana Karhanová: Kolik procent příjmů vám dělají platby od pojišťovny na Vaší klinice?
Oldřich Šubrt: 7 procent. To znamená, my kdybychom ten provoz vedli na pojišťovnu, tak máme jenom 7 procent peněz. Dokážete si představit, že já za těch 93 procent peněz pro naše klienty určitě nadělám dost muziky.
Ivana Karhanová: Když tu kliniku řídíte, tak tam máte samozřejmě různé zaměstnanecké profese, od těch supportních až po ty lékaře, kteří se o ty pacienty starají. Jaké jsou vaše priority jako ředitele? Jako v podstatě CEO té firmy?
Oldřich Šubrt: Je to vždycky stejné. Samozřejmě, i když je to takhle malý soukromý podnik, nebo to byla velká soukromá síť nemocnic, nebo je to ta státní nemocnice a tak dále. Podporovat to vzdělávání lékařů ale i sester a recepčních atd. Recepční se neučí medicínu, ale v digitalizaci a zpracování dat a dalších věcech je důležité, aby se lidé vzdělávali. Vždycky, ať jsem byl v kterékoliv organizaci, tak jsem zamezoval tomu, aby nás podporovaly firmy, abychom měli dotace na vzdělávání, aby někdo byl pozvaný na nějaký kongres. Já jsem vždycky říkal, že to platíme my. Dobře, tak to stojí dvě procenta našeho obratu, tři procenta našeho obratu, to je jedno. Ale když někdo má tu ochotu a jet tam, tak ať tam jede nebo jde na nějaký kurz, ať ho absolvuje, ať mu ho neplatí nějaká firma nebo stát nebo někdo, aby byl vděčný, ať tam jede za sebe a za naší organizaci. Takže první je vzdělávání.
Druhá věc je: Klient, pacient, nemocný člověk má vždycky pravdu. Musím říct, že jsem si to dovoloval říkat ještě před rokem. Covid s naší společností něco udělal, nemyslím v Čechách, ale celosvětově s Homo sapiens sapiens. Teď zrovna připravujeme nový kodex, kde je tohle napsáno a já jsem ho musel zjemnit, že prostě náš zaměstnanec a náš klient je to nejdůležitější, co máme. Lidé se cítí osamocení. Zdravotníci prožili, a neříkám to jako obhajobu, já tomu ještě vůbec nerozumím, jak to přesně je, ale my jsme prožili nějakou nejistotu. Celá společnost prožila nejistotu. Nebyli jsme na to od druhé světové nikdo zvyklý.
Já se snažím, aby se naši zaměstnanci cítili dobře, aby se mohli co nejlíp cítit i pacienti. Heslo jednoho velkého světového řetězce nemocnic je: Dělám vše pro své zaměstnance, aby oni mohli dělat vše pro své pacienty. Takže vzdělávání, přístup k lidem a my, že podporujeme ty zaměstnance, to je takové to krédo. A potom ta personalistika, že jsou to jednotliví lidé. Ve střední Evropě je to hrozně zavedené, že prostě řešíme ty diagnózy. My jsme bojovníci s diagnózami a já říkám: „Nejste bojovníci s diagnózami. Jste průvodci lidí, kteří jsou nemocní nebo můžou onemocnět.“ Protože když se narodíme a stárneme, tak umřít můžeme jenom na nemoc. Takže prostě každý potřebuje svého průvodce a my jsme průvodce těmi nemocemi.
Ivana Karhanová: Vy jste řekl za mě jednu důležitou věc, že investujete dvě až tři procenta obratu do vzdělání. To platí i teď na Vaší soukromé klinice, že tři procenta dáváte do vzdělání? Jak to vnímají Vaši zaměstnanci?
Oldřich Šubrt: Ti, kteří jsou toho schopní, tak si to užívají. No a ti ostatní si to neužívají, ale ví, že nemůžou závidět těm druhým, že někam jeli, když jim se tam nechtělo.
Ivana Karhanová: Přemýšlí o tom Vaši lékaři, stejně? I ti, kteří třeba strávili desítky let, nebo dejme tomu dvacet let, ve státních zdravotnických zařízeních?
Oldřich Šubrt: Státní zdravotnická zařízení jsou také v pohodě na vzdělávání.
Ivana Karhanová: Myslím o tom přístupu k pacientům, o tom respektu toho, že pacient vám řekne: „Ok, ale já prostě nechci hubnout“.
Oldřich Šubrt: Rozumím. Teď jste moc hezky tu otázku doplnila. Nedávno jsem mluvil s jednou kolegyní u nás, která dělá ambulantní lékařkou prostě celý život a už je v důchodu dávno. A ona říká: „Já jsem tady tak šťastná, tady totiž, protože ty lidi si něco přispívají a jdou sem kvůli tomu, že nějak přemýšlejí o sobě, dělají to, co jim doporučujeme.“ Nedávno jsme se bavili s nějakými lidmi, kde se bavíme nějak o tom, co by se mělo změnit v českém zdravotnictví. Tam si říkáme, co česká společnost chce.
Česká společnost chce, aby ji nikdo nebuzeroval s tím, že má žít trochu jinak. Jsme jedni z největších ochlastů, kuřáků a gamblerů na světě. Češi, Moraváci a Slezané. A ten člověk se toho nechce vzdávat. To zdravotnictví dělá někdo jiný a dělá ho stát, protože je to v ústavě a ti politici říkají, že to ti druzí nedělají a oni to budou dělat líp. A potom chce mít dostupnost toho zdravotnictví. Na každém rohu má být doktor a ten má mít volné termíny. To lidi chtějí od zdravotnictví, ale to nejde, to se nedá vyrobit, nic takového neexistuje na světě. To znamená, moje zodpovědnost určitě musí být nějaká, musí být nějaké spolu doplatky v tom zdravotnictví.
Já nechci nikoho z lidí, jak tady žijeme v ČR, nutit, aby si musel dát prostě 5 000 na stranou každý kvartál na to, aby mohl jít k doktorovi. Ale ta mírná spoluúčast je důležitá, protože prostě když jdu do té lékárny a mám ty recepty, které nejsou s doplatkem a nemusím nic zaplatit, no tak mně vůbec nevadí, že odnáším větší tašku, než kterou si nakupuju v Lidlu. A to není správně. Takže tam je mnoho těchto věcí a ta zodpovědnost lidí je hrozně důležitá, aby vznikala a nějaké doplatky by měly být, protože to je to jediné, kdy se lidé začnou trošku kontrolovat.
To, že se platilo sto korun za to, že ležíte v nemocnici, samozřejmě bylo protivné. Když jste tam byla třicet dní, tak už to bylo jako třicetkrát, tak už to není tak málo peněz, ale vy jste kontrolovala, proč tam ležíte. Oni když vám objednali CT a udělali ho až za tři dny, tak vy jste říkala, že jste vyhodila tři stovky kvůli nim. Těch zbytečných hospitalizací ubylo, hospitalizace se zkrátily, návštěvy u doktorů se snížily. A přitom to přineslo všechny ty poplatky, které se zrušily, postupně přinášely peníze. Dneska by to byly asi čtyři miliardy korun a mě hrozně vadilo, že se neřeklo: „Platíte čtyři miliardy, vy všichni, za malé poplatky a my za ty čtyři miliardy uděláme dostupnější ortopedii nebo nějakou léčbu nádorů, kterou ještě neděláme.“ A tak by to mělo být. Lidé by vlastně v tomhle měli být víc informovaní a tlačit na politiky, aby se zbytečné zneužívání zdravotnictví nedělo tak často.
Ivana Karhanová: Jak byste popsal firemní kulturu u Vás na klinice?
Oldřich Šubrt: Máme rádi lidi, v tom je všechno. Mezi sebou, vůči těm pacientům. Toto asi stačí, protože to všechno ostatní už to vystihuje, nebo to v tom je obsazený. Jak říkám, my nejsme bojovníci s těžkými diagnózami, nikdo z našeho týmu. Máme 190 zaměstnanců. Není nejlepší v tom oboru, aby o vás měl nejvíc informací ale je to ten, který je vnímavý, je rád, že jste přišla, je rád, že vám mohl pomoct a chce vám pomoct tak, abyste byla spokojená. To je ta kultura.
Ivana Karhanová: Kdo kontroluje, jestli ten přístup je skutečně takový? Vy jako ředitel?
Oldřich Šubrt: My jsme zkoušeli nějaké dotazníky a takové věci. Teď máme docela dobrý systém, nechceme zase lidi otravovat. Takže my to máme nějak nastavené automaticky, že když přijdete na návštěvu, tak vám přijde do pěti dnů nějaký dotazník na mail, jestli se nechcete vyjádřit. A vy to vyplníte. Není to těžké, je to jednoduché a tak dále. A když pak přijdete na nějaké tři další kontroly během čtvrt roku, tak vám nepřijde, aby vám furt nechodily dotazníky, ale až za čtvrt roku zase přijdete, tak vám přijde. A musím říct, že to se nějak povedlo dobře sestavit, dělalo to naše zákaznické oddělení a máme docela dobrou responsibilitu.
Je dobře udělaný ten dotazník, takže tam máme plno zajímavých nápadů. Co v tom dělám já, je, že buzeruju ty lidi, kteří se o to starají, že každý, kdo napsal ten dotazník a je v tom něco zajímavého, kromě toho, že zaškrtnul nějaké čtverečky, že má mít do dvou dní odpověď, aby cítil, že se něco děje. Potom máme newslettery a v tom zase říkáme: „Měli jsme tyhle problémy a už jsme je odstranili. Tenhle jsme ještě neodstranili, odstraníme ho příště.“ Tak to je jedna věc.
Druhá věc je, že máme každých čtrnáct dní takovou doktorskou snídani, kde jsou ti doktoři, ti praktici a internisti, ti osobní lékaři, že se setkáváme, ti, co jsou u nás na plný úvazek, takže se nás sejde asi dvacet, ti ostatní mají menší úvazky. Sestřičky se taky scházejí každé tři neděle a je to vždycky téma. Já vždycky říkám i těm klientům, když se s nimi bavím: „Prosím, říkejte nám ty chyby“. Lidé se bojí, že ten doktor pak bude naštvaný, bude mít průšvih.
A to je taková americká věc, když se dělají akreditace kvality a bezpečí. Když někdo upozorní na svoji chybu, tak dostane zmrzlinu. Protože ta chyba není kvůli tomu, abych ti řekl, že jsi nemožná, ale abych ti poděkoval, že jsi mě na to upozornil a abych okolo tebe změnil věci tak, aby se ta chyba příště neděla. Takže to je takový nějaký začarovaný kruh a dotazníky a to já myslím, že pak stačí. A pak samozřejmě se musí jednou za čas někdo exemplárně pochválit, že udělal něco úžasného, co se tak obecně nečeká, někomu pomohl nebo něco takového.
Ivana Karhanová: To je Váš recept na to, jak řídit ty top lékařské kapacity, jejichž sebevědomí často je, řekla bych, výrazné? Teď to myslím v tom dobrém slova smyslu, že ti lidé něčeho dosáhli.
Oldřich Šubrt: Tak to jsou umělci, vědci, architekti, ano, jsou to individua. Já myslím, že to je jedna věc. Druhá věc je, že musíte trošku jim dávat tu výjimečnost. Já to určitě celou dobu dělám, možná až moc, ale to je můj styl. Já jsem určitě sluha. I když jsem majitel, tak jsem sluha, protože bez nich bych nic nevydělal. Takže oni jsou ti, které já respektuju. Mají velká práva ve věcech, které nejednají o té základní kultuře. To znamená, jestli se chováš tak, že máš rád lidi, tak můžeš cokoliv, do ničeho nezasahujeme a tak dál.
Takže mají velká práva, můžou si hodně věcí popřát a děláme jim takové jako malé radosti. Já teď to tak dobře říkám nahlas, ale asi to nevadí, když to bude někdo z mých kolegů slyšet. My děláme takové věci, že třeba třikrát za rok se sejdeme všichni lékaři a dáme si nějakou bufetovou večeři a je to tam hezké a smějí tam jenom doktoři. Prostě doktoři se sešli a nikdo jiný tam není, ani finančák a prostě trošku hladíte elitní ego. Ale to je v pořádku, to tomu designérovi Škodovky taky musíte.
Ivana Karhanová: Vaše klinika pracuje s daty, sbíráte data, propojujete je. Máte systém, jak v podstatě ta data o pacientech vytěžovat, abyste dokázali tomu svému zákazníkovi, potažmo pacientovi, poskytnout lepší službu, lepší servis, lepší péči, proč to u vás jde a ve státním to třeba nejde?
Oldřich Šubrt: Nejde to tak rychle a vůbec, v České republice to jde pomalu. Vůbec ve střední Evropě to jde docela pomalu, někde to jde rychleji. To, co jste řekla, je dneska úplně nejdůležitější. Každý lékař má dneska data a pracuje s nimi, každá nemocnice už má ty data propojená, ale nejsou propojená data z venku. Minulý týden byla úžasná konference právě o personalizované medicíně z hlediska biochemie a genů atd. Že prostě každý ještě reaguje už na zavedenou léčbu trošku jinak, podle toho, jakou má genetiku. Ale to všechno objevíte jenom v těch big data.
Artificial Intelligence podle mého názoru neexistuje zatím tak, aby něco vymýšlela, ale vidí ty souvislosti, které my neuvidíme. A je hrozně důležité, aby celá společnost říkala: „Jak to, že ty data nejsou propojená. Jak to, že to není jako v některých zemích, Rakousko, Finsko, Izrael, Británie, už začíná i Německo být dál, takže pojďme to propojit.“ Máme už některé kameny, abychom měli víc dat, abychom vám mohli lépe sloužit.
Ten problém je, že ve chvíli, kdy propojím všechna data, tak začne být pořádek. A my nemáme v mnoha věcech v ČR pořádek, nejenom ve zdravotnictví. To si dokážeme těch příkladů říct víc. A když vy pak propojíte všechna data, on se ten pořádek udělá. Nakonec už se ty daně většinou platí, protože je to všechno digitalizované. Ten algoritmus hledá, kdo přestal platit DPH, kdo udělal něco a tak dál. A ve chvíli, kdy vy všechna data propojíte, tak uvidíte, kdo je lepší nemocnice, kdo možná vykázal víc výkonů, kdo možná předepisuje jenom jeden typ léku a proč nepředepisuje ten druhý.
Já neříkám, že se to děje plošně, ale stane se větší pořádek, zjistí se, jaké čekací doby jsou na jakou diagnózu, ve kterém oddělení. Jak to, že někdo někoho předběhl. To se všechno nakonec uvidí. Samozřejmě ne všichni, ale když nejsou personalizované ty data, tak se na to můžou všichni podívat a my se tomu trošku bráníme, my zdravotníci. Není to zodpovědné, není to vůči celé společnosti férové a já bych byl hodně za to, aby se to dělo, protože to bychom si o tom mohli povídat hodiny.
My jsme opravdu jediné zdravotnické zařízení ve střední Evropě, které o deseti tisících lidech ví úplně všechno, protože my platíme našim spolupracujícím pracovištím za to, že nám pošlou ta data, protože je to nějaká práce a my na našich serverech, teď to bude na cloudu, máme prostě úplně všechno. Všechny vaše snímky, všechny vaše hodnoty, všechny vaše křivky a tak dále. A z toho se dají dělat neuvěřitelné věci. My teď teprve v tom hledáme a máme obyčejných deset tisíc lidí. To znamená, ty země kde jsou daleko, že už to takhle mají pár let a mají to o celé populaci, tak to posunuje tu medicínu úplně neuvěřitelně dál. Samozřejmě, musí to být zabezpečené.
Digitalizace je něco, co já v té celé debatě, co se dneska bavíme, považuju za nejdůležitější věc. My taky do těch informačních technologií dáváme 10 procent obratu a před dvěma lety jsme dali sedmnáct procent, protože nás to někam posunuje a tu medicínu celkově to posunuje. Když propojíte ta data, máte víc, zvětšíte výsledky, než když uděláte nový lék nebo novou magnetickou rezonanci.
Ivana Karhanová: Říká Oldřich Šubrt, lékař a zakladatel soukromé kliniky Health Plus. Díky, že jste přišel do studia a za fajn povídání.
Oldřich Šubrt: Děkuji moc, bylo to příjemné. Na shledanou.
