Česko je nemocný muž Evropy, napsal v listopadu 2023 německý deník Die Welt. Proč tomu tak je? Kde hledat viníka? A co s tím můžeme dělat? To jsou otázky pro Filipa Černého, partnera společnosti Kogi CON, která se věnuje změně a implementaci ideální firemní kultury.
Přečtěte si celý podcast jako rozhovor
(text byl přepsán a zkrácen pomocí ChatGPT)
Ivana Karhanová: Dnes je ve studiu Filip Černý, partner společnosti Kogi CON. Filipe, ahoj.
Filip Černý: Ahoj, Ivano.
Ivana Karhanová: Ekonomika je příliš drahá na to, aby mohla konkurovat levnějším zemím s nízkými mzdami, ale zatím ne dost technicky vyspělá na to, aby udržela krok s technologicky vyspělými zeměmi, jako je sousední Německo. To například vyšlo také v tom článku. Čím to je, že jsme se dostali do tohoto bodu a uvízli jsme tam?
Filip Černý: Je tam poměrně dost faktorů, které nás ovlivňují. Krásná knížka od Sapolskyho polského autora popisuje, že se můžeme na každou situaci dívat z časové osy. To znamená, co se stalo tři sekundy, tři minuty, třicet let předtím. A vlastně se na to můžeme dívat teď z hlediska poslední doby nebo jako na historii ČR a tím pádem Československa nebo českého národa jako takového. Takže vlastně dnešní povídání by mělo být o tom, jak je to komplexní téma.
Ivana Karhanová: A ty v tom teda vidíš kulturní specifika Česka?
Filip Černý: Já se na to dívám skrze pohled něčeho, čemu se říká naučená bezmocnost. Naučená bezmocnost je fenomén, který se objevuje. Představ si, že něco neustále zkoušíš a věříš, že máš věci pod kontrolou, ale ono to nevychází. Tak přijdeš na to, že to nemáš pod kontrolou, a necháš to být. Dostaneš se do pasti, kdy už ani neřešíš věci, které máš pod kontrolou, a vykašleš se na ně. Můžeme se na to podívat třeba na příkladu voleb na Slovensku, kde byly velké protesty proti mafii a proti korupci. A světe div se, jak dopadly volby. SMER je zpět a byl krásný rozhovor s Mirkem Topolánkem, který komentoval, proč se to stalo a co si z toho Češi mají vzít. Topolánek řekl, že Češi mají krátkou paměť a nic si z toho nevezmou. My prostě zapomínáme.
A teď se vrátím k té otázce – je to dané naší kulturou, která historicky, když si vezmeš Jiříka z Poděbrad, to byl poslední český král. Pak tu byl Karel IV., Otec vlasti, ale on byl Lucemburk. Pak tady byli Habsburkové. A pak jsme se osvobodili, najednou jsme tu měli Masaryka a vznik státu, a nabyli jsme hrdost. Ale to československé trauma skončilo na hranicích, kdy se vlastně ta naučená bezmocnost s námi táhne až do teďka. Pak jsme se chvilku nadechli, přišli komunisté z východu, pak jsme měli sametovou revoluci. A najednou se točíme v kruhu, což je vidět na tom, jak funguje poslední vláda, kde lidé hodili do urny, čekali změny, ty změny nedochází. A stoupají preference ANO, což znamená populismus a další. Takže se opakuje ta naučená bezmocnost neustále dokola.
Ivana Karhanová: Když jsme naposledy mluvili, zmínil jsi, že v Česku převládá kultura průměrnosti. Jak to souvisí s tím, co jsi dříve popisoval?
Filip Černý: Ano, vzpomínám si. Mluvili jsme o tom, jak nám od dětství bylo vštěpováno, abychom nevyčnívali – „neptej se, nebuď příliš vidět.“ Tento přístup se nám vštěpuje už od školních let. Ve škole se od nás očekává, že budeme sedět tiše a poslouchat učitele. Tento přístup následně ovlivňuje naše chování ve společnosti – nemáme zakořeněnou osobní odpovědnost ani snahu o vytváření občanské společnosti. Místo toho často ukazujeme prstem na ostatní. A pokud jde o ten německý článek, ukazuje to, jak nás vnímají v zahraničí – jako zemi východního bloku, která se ještě neprosadila.
Ivana Karhanová: Ale na ihned.cz vyšel komentář, který s tímto názorem nesouhlasí a tvrdí, že si za to můžeme částečně sami, že se na nás takto dívají.
Filip Černý: To je pravda, ale vždy jde o vnímání. Můžeme se snažit racionálně argumentovat, ale důležité je, jak nás vnímají v okolních zemích. Nemůžeme sami určit, jakou máme kulturu, to poznáme až z pohledu ostatních. Kultura je o tom, jak ovlivňujeme své okolí. Podívej se na Polsko, jak změnili zákony a postavili dálnice, protože dali přednost infrastruktuře. My se na to díváme a vidíme, jak nám odskakují. A my? My slavnostně stříháme pásku u každého nového kilometru dálnice. To je smutné.
Ivana Karhanová: Jak to souvisí s aktuálním strachem z recese? Nikdo se neodvažuje moc přemýšlet o budoucnosti. Je největší odvahou přiznat si pravdu?
Filip Černý: Největší odvahou je přestat se populisticky přetahovat o to, jak to která vláda má a začít se dívat na fakta. Podívejte se, kolik dálnic se postaví, za jaké ceny a jakým způsobem. Když se podíváme na financování školství nebo stavbu dálnic, uvidíme, jak na tom jsme. A teď nechci mluvit o tom politikovi, který říkal, že bude řídit stát jako firmu, ale když si uděláte benchmark, srovnáte si, jak na tom ekonomicky jsme. Měli bychom se učit od zemí, které jsou v tomto úspěšné. Ale my Češi máme tendenci hledat vlastní, specificky českou cestu.
Ivana Karhanová: Co s tím můžeme dělat? Z tvého popisu vyplývá, že tento problém je v nás hluboce zakořeněný. Jak těžké je se těchto zakořeněných návyků zbavit?
Filip Černý: Právě to je to, co děláme s firmami. Nejdříve je potřeba definovat cílovou kulturu a vizi. Nedávno probíhala diskuse o vizi Česka. Pan premiér, jako filozof, mluvil filozoficky, ale nevyšla z toho žádná konkrétní vize. Musíme si určit, v čem chceme být nejlepší, jaké jsou naše silné stránky a podle toho se orientovat. Poté je třeba definovat, jaké chování chceme podporovat, a na základě toho připravit programy ve školách. Investujeme hodně do důchodců, ale měli bychom se zaměřit na mladší generace, kde ještě můžeme formovat chování.
Ivana Karhanová: Říkáte, že když se daří, je hvězdou každý. Vidíte to i ve firmách? Na druhou stranu tvrdíte, že pravá kvalita lidí vyplave na povrch v krizi. Co nyní vyplouvá na povrch?
Filip Černý: Jak jsem řekl na začátku, jde o odvahu přijmout zodpovědnost a něco s tím udělat. Nyní vidíme, že se hodně investuje do příštích voleb. Veřejné finance jsou používány pro zajištění znovuzvolení. Chybí nám lidé s vizi, jako byli Mirek Topolánek nebo Kalousek, kteří byli slyšet a posouvali věci vpřed. Potřebujeme odvahu k provádění změn, nejen snahu vyhovět všem.
Ivana Karhanová: Mluvíme hodně o státu, ale platí toto i pro firmy?
Filip Černý: Firmy jsou ovlivněny národním prostředím. V Česku naše kultura ovlivňuje chování ve firmách. Máme zde tendenci spoléhat na dotační politiku. Když se zeptáte firem, co budou dělat po skončení dotací, často nastane rozpačité ticho, protože dotace tvoří velkou část jejich obratu.
Ivana Karhanová: Přesto k vám přicházejí firmy, které si uvědomují, že krize je kolem nich a že se vnější prostředí mění. Co tyto firmy odlišuje od ostatních?
Filip Černý: Liší se svou osobností, silou a vnímáním reality. Když děláme strategii, začínáme PESTEL analýzou – politickými, ekonomickými, sociálními, legislativními, technologickými a ekologickými faktory a jejich vlivy. Tyto firmy chápou, že to, co je dostalo sem, je už neposune dál. Vědí, že musí přijmout rizika z externího prostředí, která nemohou kontrolovat. Jsou to firmy, které se dívají dopředu, na rozdíl od typického českého přístupu „nějak to dáme“.
Ivana Karhanová: Co je na tomto přístupu „nějak to dáme“ špatně? Vždyť to většinou funguje.
Filip Černý: Ano, fungovalo to. Nedávno jsem poslouchal viceguvernéra ČNB, který řekl, že čekáme, až nás ostatní ekonomiky vytáhnou nahoru. Když byl dotázán, zda to není pasivní přístup, odpověděl, že to vždycky vyšlo. To je přesně to, o čem mluvíme.
Ivana Karhanová: Co je tedy špatně na tom, že to vždycky vyšlo?
Filip Černý: Protože už nejsme ti, ke kterým jezdí západní politici. Padáme. To, co fungovalo v minulosti, už nebude fungovat do budoucna. Jsme za zenitem. Sedíme zde a čekáme, zda přijdou Rusové, Němci nebo někdo jiný. A když viceguvernér řekne, že toto je řešení, je to problematické nejen ekonomicky, ale i mentálně. Ve škole nás učí sedět a čekat, až někdo přijde a pomůže. To je špatný program pro myšlení dětí, které mají tvořit budoucnost této země.
Ivana Karhanová: Mluvíš o tom, že naše kultura je hlavní překážkou ekonomiky. Opravdu si myslíš, že jsme sami sobě největší bariérou?
Filip Černý: Ano, když se podíváme na české podniky, které jsou symbolem národní hrdosti, jako Plzeňský Prazdroj, Budvar nebo Škodovka, zjistíme, že tyto značky už dávno nejsou v českém vlastnictví. Máme tu ale i firmy, které jsou špičkou ve svém oboru, jako Linet, ale o nich se tolik nemluví. V Česku chybí ten pocit hrdosti a vlastenectví, který je v Americe tak běžný. Dnes je to kontroverzní téma. Když projevíš hrdost na to, že jsi Čech, můžeš být okamžitě označen za skinheada nebo nacionalistu. Lidé se bojí to říct, protože panuje nejistota, co je správné a co ne. Potřebujeme lídry, kteří nám ukážou správné chování vedoucí k výsledkům, ale ti tu chybí.
Ivana Karhanová: Kde tedy vidíš řešení? Existuje vůbec?
Filip Černý: Řešení existuje a je ve vzdělávání. Ve všech ekonomikách, které se posunuly vpřed, bylo klíčové vzdělávání. Potřebujeme reformu školství, změnu přístupu, adopci umělé inteligence. Světoví lídři říkají, že bychom se měli soustředit na humanitní obory, na věci, které dělají lidi lidmi – sdílení, tvoření, občanskou společnost, soft skills, sebeúctu, sebedůvěru, osobní odpovědnost. V školách bychom měli podporovat tyto dovednosti. Primárně je třeba investovat do školství a vytvořit dlouhodobou vizi pro Českou republiku. To je obtížné, protože politická ambice se často soustředí jen na následující čtyři roky, a tak se zase neposuneme dál.
Ivana Karhanová: Mluvíš o tom, že v oblasti kultury je pro nás jistotou průmysl. Proč si myslíš, že je to průmysl?
Filip Černý: Průmysl je oblast, ve které jsme jako Češi uvěřitelní. Nemyslím tím jen těžký průmysl, ale výrobu obecně. Když se podíváme na ČVUT a další školy, vidíme tam inovativní centra spolupracující s komerčními firmami. Tato spolupráce mezi akademickým a komerčním sektorem funguje dobře a měli bychom na ní stavět. Když jsem poslouchal šéfa Nejvyššího kontrolního úřadu, mluvil o tom, že jen 8 % dotačních projektů splnilo své cíle. To znamená, že 92 % prostředků bylo v podstatě vyhozeno. Česká ekonomika je podobná ropné – těžíme z dotací. Až dotace skončí, ukáže se pravá tvář naší ekonomiky. Máme mnoho chytrých lidí, ale ti často po studiích odcházejí na Západ, kde jsou lepší příležitosti. Je důležité ukázat na jednotlivce, kteří něco dokázali, a tím překonat průměrnost.
Ivana Karhanová: Říkáš, že máme kulturu mašliček, ale chybí nám ostří hoši. Co je to kultura mašliček?
Filip Černý: Kultura mašliček je o jízdě na jistotu. Je to jeden ze čtyř typů kultur, kde je důležitá rychlost zpětné vazby z trhu a míra ochoty riskovat. V kultuře mašliček jdeme pomalu, důležité je, abychom byli všichni kamarádi. Je to o tom, že všichni si povídají a vše je v pohodě. Dále si hodně zakládáme na statusech, které jsou důležitější než skutečné dovednosti. Je to pomalý a opatrný přístup.
Ivana Karhanová: Jaká je role titulů a pozic ve firmách?
Filip Černý: Role titulů a pozic je velmi důležitá. Je to o tom, jestli máš titul a jakou pozici zastáváš, zda jsi manažerka nebo ředitelka. Tento přístup ztěžuje postup nahoru, protože se předpokládá, že nadřízený vždy má pravdu a nemusí být dokonalý. Je důležité mít možnost dát zpětnou vazbu a zkoumat kompetence nadřízených. To by mělo platit i ve školách.
Ivana Karhanová: Takže proti tomu stojí kultura „ostrých hochů“. Co to znamená? Mluvíte o tom, že v České republice chybí tito „ostří hoši“, že?
Filip Černý: Ano, přesně tak. Chybí nám lidé, kteří se chopí iniciativy a jdou vpřed s odvahou a vizí, která má vytvářet a formovat stát. V korporátním světě je to podobné – i tam nám chybí tito „ostři hoši“. Životnost v pozici je čtyři roky, což je srovnatelné s funkčním obdobím premiéra. Potřebujeme více lidí, kteří se nebojí převzít zodpovědnost a říct: „Tohle je moje firma, tohle jsou výsledky mé práce.“ Chybí nám lidé, kteří by byli ovlivněni americkou kulturou, kde je zřetelné, že za vše nesete plnou zodpovědnost. V Česku se zdá, že máme nedostatek takovýchto osobností.
Ivana Karhanová: Myslíte, že v českém prostředí, které je definováno naší historií a kulturou, má někdo takový šanci uspět?
Filip Černý: Je to velmi těžké. Naše kultura a sociální média vedou k tomu, že lidé, kteří se snaží něco změnit nebo prosadit, často narazí na odpor. Ale i přes tyto překážky je možné začít s malými kroky. Nejlepší strategií je soustředit se na jedno klíčové téma a neustále ho prosazovat. Je důležité mít jasnou vizi a tlačit ji vpřed tak, aby ji následující vláda nemohla jednoduše zrušit. Musíte jednat rychle a efektivně.
Ivana Karhanová: Děkuji, Filipe, za zajímavý rozhovor. Těším se na další setkání.
Filip Černý: Děkuji, mějte se hezky. Na shledanou.
Ivana Karhanová: A já se loučím, Ivana Karhanová u mikrofonu.
